Speleologové nebo jeskyňáři ?
Na úvod mi dovolte charakterizovat jeskyňařinu (speleologii) dle odborných termínů: Speleologie je vědní obor zabývající se studiem krasu, především jeskyní. Jak jistě uznáte, poněkud „suchý“ výraz pro tuto činnost.
Tento termín se však postupem času natolik vžil, že se již běžně používá i pro amatérský název „jeskyňářství“. Pro ty z vás, kteří se nás ptají, jaký je rozdíl mezi speleologem a jeskyňářem, snad nejlépe tyto dvě činnosti charakterizoval PhDr. Karel Sklenář, CSc. Ve své neformální encyklopedii „Za jeskynním člověkem“, vydané v roce 1984, rozdělil typy lidí, podílejících se na této činnosti na dvě třídy: praktiky a romantiky.
„K romantikům patří mimo jiné: člověk – jeskyňář, cizím slovem speleolog, považovaný svými bližními za podivína, protože cítí neodolatelnou touhu vlézt do každé díry v zemi, spouštět se do skalních komínů a propastí, prolézat rozsedliny a protlačovat se úžinami v nichž často nemůže ani tam ani zpátky, plavit se popodzemních říčkách a potápět se do jejich ledové vody, zkrátka obětovat nejen čas a peníze, ale kolikrát i zdraví a život ve jménu poznávání krásy podzemního světa.
Nebývá to obvykle poustevník; vyhledává společnost sobě podobných, s nimiž se ve volných chvílích chápe baterky, lana a jiných vhodných potřeb, aby zmizel v některém nadějném otvoru do země. Kde nemůže prolézt nebo zjistit přesný tvar jeskynní chodby, bere i těžší nářadí a odkopává hlínu, naplavenou sem za celá tisíciletí. Tím ovšem budí nelibost individuí příbuzné odrůdy, totiž člověka – archeologa (přesněji speleoarcheologa čili „archeologa jeskynního“, protože za tímco většina archeologů za celý život nevstoupí do jeskyně s profesionálními úmysly, někteří – a to jsou právě ti speleoarcheologové – je vyhledávají stejně vášnivě jako „kmenoví“ speleologové). Toho se zmocňuje hrůza při představě, kolik nenahraditelných informací o minulosti bere za své při kopání jeskyňářů. Naštěstí předchozí odrůda kope nejraději v nitru jeskynních labyrintů, zatímco archeolog nachází svou kořist hlavně tam, kam dopadá denní světlo, tedy ve vchodových částech jeskyní a pod skalními převisy. A tady jsou mnohem horší škodnou „divocí archeologové“, amatéři, vydráždění špatně pochopenými frázemi populární literatury o pokladech dávnověku: ti nepozorováni prorývají jeskynní vrstvy s archeologickými památkami v blahé nevědomosti o tom, že skutečné poklady právě ničí – totiž to, čemu archeologové říkají „nálezové okolnosti“. Jako kdyby dítě trhalo listy prastaré rukopisné kroniky a házelo je do ohně. Svědectví o počátečních dobách lidstva se tak před jejich očima mění v hromady bezcenné hlíny. Ty oči vidí, ale nic nechápou. Dobrá vůle nemůže nahradit vědomosti a zkušenosti, které lze získat jen dlouhodobým studiem a praxí, žádná knížka je nemůže nahradit, a tím spíše ne ta naše, i když se pokusí na vhodném místě naznačit, co všechno se dá z jeskynní hlíny vyčíst.“ (Sklenář, Karel. Za jeskynním člověkem. Praha: Česko slovenský spisovatel, 1984, s. 384. ISBN 22-052-84).
Aby z výše uvedeného nevyplynulo, že jen bezhlavě těžíme tisícileté sedimenty za vidinou dalších objevů je třeba poznamenat, že veškeré nálezy s vzorky sedimentů konzultujeme s našimi předními odborníky zabývajícími se příslušným oborem, kterého se tento nález týká. Nedílnou součástí této publikace jsou jejich zprávy a články, související s danou tematikou.
Co je to tedy jeskyňařina? Je rozdíl mezi jeskyňáři a horolezci? V podstatě není. Většina jeskyňářů se původně věnovala horolezectví a používané techniky jsou si v mnohém podobné. Obě dvě skupiny lidí jsou považovány za blázny, snad už jen z toho principu, že vykonávají něco, co se svou podstatou vymyká chápání ostatních lidí. Ale přes tuto skutečnost je pro jeskyňáře i horolezce jejich činnost ta nejhezčí a nejdůležitější.
Je obtížné charakterizovat jeskyňařinu, ale shodli bychom se s francouzským speleologem Jeanem Cadouxem, který charakterizuje speleogii a zkoumání jeskyň a odpovídá na zásadní otázku takto: „Proč? Protože tu jsou! Začal jsem s jeskyňářstvím jako hoch. Jsou to bláznivá, divošská a velkomyslná léta. To je doba, kdy cítíme, že v nás vře život, a nevíme, co bychom s ním počali. Četli jsme Julese Vernea, velké výzkumy, příhody z divokého západu. Závidíme jim. Jako oni chceme i my spolupracovat při objevování země. Rádi bychom uprchli domácím poutům. Jak by bylo dobré, kdybychom se navždy zbavili pout dětství, která nás objímají. Chceme bojovat a hledáme obtíže, abychom je překonávali. Co je divuplnější, než podzemní svět, jeden z posledních oborů působnosti náhod?“ Je pravdou, že potom minou ta bláznivá léta a my stále ještě chodíme do jeskyní, lezeme po skalách a současně s tím trápíme svá těla na běžkách, sjezdovkách či v tělocvičně. Proč? Velcí jeskyňáři, velcí objevitelé podzemní krásy, velcí vědátoři, za rouškou vědy, vědeckých objevů skrývají své vášně.
Domníváme se, že hlavní příčinou, proč jeskyňařinu milujeme, jsou objevy a jejich přitažlivost. Jakým povzbuzujícím pocitem je objev nové jeskyně, či jeskynního systému. A jak je přitažlivé opustit, byť jen na krátkou dobu, obyčejný všední a spořádaný život. Jak je přitažlivé zúčastnit se události objevů, zapomenout na hodiny, dny a noci, spoléhat se sám na sebe před celou tou krásnou, a současně přátelskou i nepřátelskou přírodou, která na každém kroku skrývá nejen nástrahy, ale i nevídané divy. Příroda a s ní jeskyně, není mrtvá věc, ale živá podstata, které se 50 let Speleologické skupiny Javoříčko ZO 7- 03 můžete zcela a beze zbytku oddat. Čím je zlomyslnější, tím jsme šťastnější, že ji přemáháme a dobýváme. My všichni, ať jeskyňáři, či horolezci, potřebujeme přírodu, která je pěkná, neporušená a snad i nebezpečná. Člověk byl stvořen pro boj, ale i soužití spřírodou aje přirozené, že hledá kontrasty, které mu příroda ve velké míře poskytuje, aby mohl uplatnit veškeré schopnosti svého bytí. Někdo se stal jeskyňářem pro krásu podzemí, někdo pro svou vášeň obdivovat nové, někdo pro pocit dobrodružství, které tato činnost poskytuje, ale v každém případě mají vždy jedno společné, mají přírodu rádi a chovají se k ní a k jejím krásám s náležitou láskou a úctou. Jeskyňářství však není, a ani nemůže být sportem jednotlivce. Nadzemí i pod zemí žije, a také pracuje družstvo, skupina lidí, kde cítí přítel s přítelem a kteří si vzájemně pomáhají překonávat potíže nejen v oblasti sportovní, ale i v běžném, obyčejném životě. Bez společenstva, nezištné pomoci, vzájemné důvěry a obětavosti všech členů skupiny či družstva, si jeskyňářství nelze představit. Jeskyňář je tvor zvídavý a má rád výzkum neznámého, je šťasten, jestliže objeví podzemní chodbu nebo překoná hlubokou propast. Ale protože zná nebezpečí, zná únavu dlouhých dnů a nocí pod zemí a namáhavost výzkumných prací; ví, že bez přátel a vzájemné pomoci by nebyl ničím. Speleologie a speleoalpinismus nejsou jen jeskyně, vždyť většina propastí leží v horách. Je k tomu zapotřebí ovládat základy horolezecké techniky vysoko horské turistiky a táboření v horách. K oběma těmto technikám je však zapotřebí odpovídající technické vybavení, které ovšem v počátečních letech skupiny nebylo dostupné, s výjimkou několika originálních kusů, dovezených známými ze zahraničí. Těchto vzácných kusů pak bylo použito jako předlohy pro výrobu „kopií“, ať se již jednalo o blokanty, slaňovací brzdy, osvětlení, úvazky, pomůcky pro výstup, jistící body, zařízení k přenosu informací (upravené vysílačky a polní telefony) a podobně. Mimo tuto oblast, která se postupem času diametrálně změnila, je třeba udržovat neustálý kontakt s partnerskými organizacemi u nás i v zahraničí, sledovat technické novinky, nové objevy, publikovat dosažené výsledky a zpracovávat dokumentaci. Není možné zanedbat ani údržbu stávajícího inventáře, základny a dalších pomůcek včetně nezbytné organizační práce. Další, a můžeme říci, že rozhodující pozornosti jeskyňářské skupiny, jsou otázky ekonomické, to znamená pokrytí činnosti finančními prostředky. Náklady na tuto činnost byly zcela, a i dnes jsou z velké většiny hrazeny členy organizace.
Pár vět na závěr: Jeskyňařina je především velká záliba, která se velmi často stává tvrdým sportem, plným odříkání, ale i sportem krásným, ke kterému se řadí nejen studium některých vědomostí z oblasti přírodovědy, ale i věda o člověku. Je to koníček plný životní dynamiky a pevného kamarádství. Přátelstvím, radostmi, zklamáním, a někdy i bolestí, všichni ti, kteří si říkají jeskyňáři, plně žijí a svou zálibu by nevyměnili za nic na světě. A všem těm, kteří tuto činnost provádějí, bychom chtěli z celého kamarádského srdce poděkovat a popřát jim do dalšího období množství nových, a snad ještě hodnotnějších úspěchů. Až se budete zase jednou toulat krasovým územím, uvědomte si, že pár metrů pod vašima nohama se nachází pohádkový svět, kde se zastavil čas. Ale zastavil se jen zdánlivě, neboť voda, prosakující sem z povrchu, zde tiše a pravidelně, kapku po kapce, pokračuje ve svém nekonečném díle. Bohužel každá z těchto kapek nese sebou do podzemí i mikroskopický otisk toho, jak se chováme na povrchu. Uvědomíme-li si, jak složitý a pomalý je vznik těchto jeskynních útvarů, projeví se tato změna na nepřirozené barvě a růstu až po mnoha letech, kdy již nebude možné tento destruktivní proces zastavit. A také proto jsme zde my, jeskyňáři – speleologové, abychom vám tlumočili toto varování „paní Přírody“, prozatím ukryté hluboko v podzemí. Věřte, že není pro jeskyňáře, kterým se právě hluboko v podzemí po letech práce podařilo objevit nové prostory, smutnějšího pohledu na plastové láhve, naplavené sem z povrchu. Chovejme se tak, aby se i další generace mohly radovat z těchto podzemních krása neznaly je jen z vyprávění, filmových dokumentů a fotografií. To vám i sobě přejí jeskyňáři.
Aleš Tomica, foto autor
