Zájem o přírodu, o sport a trochu toho dobrodružství se stal podnětem pro skupinu devíti mladých lidí ve věku od 17 let, jejichž jádro tvořili především studenti Střední průmyslové školy strojnické v Prostějově.
Tito mladíci si zvolili za cíl svých výletů krasovou oblast mezi Konicí a Litovlí, známou jako Javoříčský kras. Malebná krajina vysokých kopců a do hloubky vápencových skal zaříznuté údolí potoka Špraňku s dominantou Zkamenělého zámku se stala častým cílem jejich výletů. Touha po poznání a dobrodružství je dovedla až ústím starých ponorů, propastí, závrtů, puklin a komínů, jejichž hloubku bylo nutné pomocí starých lan a baterek prozkoumat. A tady někde se začíná psát historie naší skupiny. Oficiálním datem se stal únor 1969, kdy jsme se stali členy speleoklubu v Brně a za základnu si skupina zvolila objekt „Starého mlýna“ ve Vojtěchově, jehož majitelem byl v té době jeden z členů skupiny.
V roce 1984 došlo v činnosti skupiny k další významné události, která měla vliv na činnost organizace v dalších letech. Byl zakoupen starý selský objekt v obci Březina, ležící na severním svahu kopce Špraňku v nadmořské výšce 439 m n. m., vzdálené 1 km od obce Javoříčko. Obec byla založena kolem roku 1610 jako ves lesních dělníků na panství Bouzovském v místech, kde byl vykácen březový les (odtud její název). Rovněž se zde nachází kaple sv. Cyrila a Metoděje z roku 1966. Koupí objektu se organizaci naskytla možnost k vybudování solidní základny.
Bývalý statek v obci Březina byl postupně přestavěn na základnu. Obyvatelná byla zpočátku pouze jedna místnost s velkým sporákem. Bývalé chlévy byly přebudovány na velkou společenskou místnost, a přilehlá stodola pak na místnosti se sociálním zařízením (kuchyni, záchody, sprchy, sklad jeskyňářského materiálu a kotelnu). Nad těmito prostorami byly vybudovány dvě velké společné noclehárny. Bývalé hospodářské místnosti byly přestavěny na devět samostatných pokojů.
Na štítové zdi v zahradě byla zřízena lezecká stěna a lanový trenažér. Vše se dařilo zdárně dokončit a zdálo se, že nic už nebrání tomu, aby se opět všichni věnovali jeskyním.
Ale potom přichází ten osudný den …
Požár základny
Byla slunečná sobota 25. června 2005 a nic nenasvědčovalo tomu, že se má stát něco nečekaného. Odpoledne se začínala stahovat mračna a vypadalo to na letní bouřku, která měla jenom pročistit vzduch. Bouřka nakonec přišla, ale místo toho, aby pročistila vzduch, zahalila ho do hustého kouře, který stoupal vysoko k oblakům. Kolem sedmé hodiny udeřil blesk do střešního okna naší základny, a ta takřka okamžitě začala hořet. V tu chvíli byli na základně pouze jeskyňářskej Brácha (Jiří Přikryl) a Mlha (Aleš Tomica) s Dášou se marně se pokoušeli začínající požár uhasit vlastními silami, oheň však rychle nabíral na síle. Mezitím sousedi volali hasiče. Jako první na místo přijížděli dobrovolní i profesionální hasiči z okolí. Jako velký problém se ukázal nedostatek vody v přímém okolí.
Hasiči museli složitě zajišťovat transport vody pro boj s ohněm, který stále sílil. Byl vyhlášen poplach prvního stupně a k požáru přijížděly další jednotky hasičů. Tato smutná zpráva se rychle dostávala i k ostatním členům, kteří se rychle přesouvali na Březinu.
Oheň už byl tak mohutný, že hustý stoupající kouř se dal pozorovat ze silnice mezi Hvozdem a Lukou. Samotný pohled na hořící základnu byl zcela zdrcující, bylo jasné, že následky požáru budou katastrofické. Po příjezdu se všichni snažili zapojit do akce a ukazovali hasičům další menší zdroje vody v těsné blízkosti základny. Oheň se stále nedařilo dostat pod kontrolu, natož ho úplně uhasit. S požárem nakonec bojovalo jedenáct jednotek hasičů. Boj se zákeřným živlem jsme začali vyhrávat až v brzkých ranních hodinách. Konec zásahu byl až v 5 hodin ráno. Nedělní pohled na ohořelé trosky základny byl opravdu zdrcující. Stále jsme ošetřovali menší doutnající ohniska a v hlavách se nám honily myšlenky, co bude dál.
Následující týden probíhaly rozsáhlé debaty, jak základnu zachránit a kde sehnat potřebné peníze. Základním úkolem bylo odklidit zhořelé věci a pokusit se sehnat peníze na novou střechu.
Jako první jsme budovali provizorní zázemí. Vypůjčili jsme si velký vojenský stan i s polní kuchyní a na louce za základnou vybudovali stanový tábor. Postupně se ozývali kamarádi z celé republiky a nabízeli pomoc. Někteří finanční, jiní materiálovou, a nebo chtěli přijet a přidat ruku k dílu.
Tak to začalo…
… a tak to skončilo
První odklízecí práce šly poměrně rychle a začínaly se rýsovat i finanční dary od oslovených institucí. Město Luká nám nabídlo materiální pomoc v podobě možnosti těžby dřeva na novou střechu a možnost vyvézt odpad na jejich skládku.
Z Prostějova přicházela finanční pomoc v hodnotě 40 tisíc a z Olomouce neuvěřitelných 500 tisíc. Práce se rozjížděly na plné obrátky a na základně bylo každý víkend rušno. Na kamarádově pile v Ponikvi jsme řezali dřevo a začínali budovat novou základnu. Do toho se ještě dařilo sehnat menší sponzorské dary.
Současně jsme sháněli stavební materiál z různých demolicí. Zní to neuvěřitelně, ale 20. srpna měla základna nový krov a v říjnu byla střecha hotová. Noci začínaly být chladné, a tak jsme rychle budovali první místnost na spaní. Polní kuchyně jela stále na plné obrátky a naše ženy vařily pochoutky jak z Michelinské restaurace.
V září, kdy se chodí tradiční pochod Krapas, děláme výjimku a raději pracujeme. Večer místo divadla pouštíme videa z předešlých ročníků a uvědomujeme si, že máme vyhráno.
Základna je před nadcházející zimou pod střechou, a to je důležité. Nyní může naše nasazení lehce polevit. Blížící se konec roku slavíme v provizorních podmínkách, ale v teple a na základně, která vstala z popela. Práce na naší základně probíhají prakticky nepřetržitě až do dneška, ale už jsou to jenom maličkosti, které nám zpříjemňují život po návratech z bádacích akcí v jeskyních.
Pokud budete mít cestu kolem, čas a chuť, stavte se, rádi vás tu uvítáme a ukážeme odvedený kus práce.
Závěrem dovolte, abychom tímto poděkovali všem, kteří se podíleli na znovuzrození naší základny. Kamarádi, tisíceré díky, bez vás by to opravdu nešlo.
Aleš Tomica a Jaroslav Kučera foto Aleš Tomica, Miroslav Vaněk, Jaroslav Ircing a archiv
