Medvědi

u nás “Ursus deningeri

Již podle názvu „jeskynní” lze usoudit, že člověk a medvěd ve stejné době (mladší pleistocén) vyhledávali a obývali jeskyně, kde také zanechali v paleolitických vrstvách i na stěnách nejzřetelnější stopy. Tento medvěd
byl intenzivně loven lovci staršího paleolitu, a to pravděpodobně v zimním období, kdy zvířata spala zimním spánkem, a lovci na něho číhali v úzkých chodbách jeskyní, kde ho zdolávali oštěpy a balvany. Svědčí o tom například nález medvědí lebky při vykopávkách ve Sloupských jeskyních, na jejímž hřebeni byla stará zahojená rána pocházející od kamenného kopí, jehož ulomený hrot (nalezený pod lebkou), zapadl přesně do prohlubně. Poprvé studoval kostry jeskynních medvědů v roce 1794 profesor univerzity v Lipsku, německý paleontolog Johann Christian Rosenműller, jehož jméno provází vědecký název jím stanovený. Popsal nově druh, odlišný od medvěda hnědého i ledního a asi o jednu třetinu většího. Jeho předchůdcem byl menší medvěd druhu Ursus deningeri, z něhož se jeskynní medvěd vyvinul v předposlední době meziledové (holštýnské). Zatímco Ursus deningeri strávil na naší planetě více jak 1 milion let, Ursus
spelaeus tu pobýval „jen“ 130 000 let.

I když jeskynní medvěd patřil mezi šelmy, složení jeho potravy bylo závislé na ročním období. Na jaře byla strava spíše masitá (hmyz, červi, menší obratlovci a mršiny větších zvířat), v letních měsících byla převážně rostlinného charakteru (trávy, byliny, lesní plody a podobně), i když jejich zažívací trakt nebyl na rostlinnou potravu příliš specializovaný, což
z nálezů dokazují jeho ploché, a často silně zkousané stoličky. Měl velkou hlavu, silně klenuté čelo a krátké, silné nohy. Dospělý jedinec dosahoval
výšky 2,5 m a délky až 3,5 m. Dožíval se průměrného věku mezi 20 až 30 roky a na základě rozměrů nalezených kostí se váha některých samců
odhaduje na 650 až 1000 kg. V jeskynních přespávali zimu, rodili mláďata a ve stáří i umírali.

Jeskynní nálezy ukazují na to, že zvířata hynula přirozeně, obvykle při zimním spánku. Smrt postihovala hlavně nemocné jedince nebo ty, kteří
se nedostatečně připravili na zimu. Také sklovina jeho mocného chrupu se brzy otírala a u starších zvířat se objevovaly záněty zubní dřeně a spolu s kanálky zubů se staly branou četných chorob údů a kostí, doložené v nálezech. Medvěd hnědý (Ursus arctos) představuje odlišnou vývojovou linii, kterou lze sledovat už ve starším pleistocénu, kdy žil společný předchůdce medvěda hnědého i medvěda Deningerova (Ursus etruscus). Hnědý medvěd se vyvíjel souběžně s jeskynním, byl však schopnější přizpůsobit se různým změnám přírodního prostředí, a proto se stal jediným zástupcem rodu Ursus. Výrazné ochlazení v poslední době ledové, a s tím spojený nedostatek rostlinné potravy a pobyt ve vlhkém prostředí jeskyní, se stal jeskynnímu medvědovi osudný. Byl příliš specializovaný a málo přizpůsobivý, a proto na konci posledního glaciálu (25 000 let) vymizel. Kosterní pozůstatky medvědů (Ursus deningeri) byly, a neustále jsou v hojném počtu nalézány při průzkumných a výkopových pracech v jeskyni Za hájovnou.

LITERATURA:
Sklenář Karel – Za jeskynním člověkem (str. 187 až 207); Beneš J., Burian Z. – Pravěká příroda (str. 295); Špinar Zdeněk V., Burian Z. – Kniha o pravěku (str. 55, 225); Fejfar Oldřich – Zkamenělá minulost (str. 270-271); Musil Rudolf – Morava v době ledové

Sestavil Aleš Tomica

Přesunout se na začátek